Každé jaro zvelké dáli
Vlaštovky knám přilétaly
Někdy až dovnitř do stavení
Pod střechou se uhnízdily
A lidé, kteří uvnitř žili
Rozuměli jejich švitoření
O dalekých krajích, hlubokých mořích, divokých řekách
O vysokých horách, které je nutné přelétnout
O nebeských stezkách, zářících hvězdách, o cestách domů
O korunách stromů, kde je možné odpočinout
Jsme zmíst, která jsme zabydlili
Zhnízd, která jsme opustili
Zcest, které končí na břehu
Jsme zlidí i všech bytostí
Jsme zkrve, zmasa, zkostí
Ze vzpomínek, snů a příběhů
Jsme jako ti ptáci, zpapíru draci, létáme vmracích
A pak se vracíme zpátky tam, kde připoutaní jsme
Jsme lidské bytosti zmasa a kostí, jsme jenom hosti
Na tomhle světě – přicházíme, odcházíme
A chceme mít jisto, že někde místo, že někde je hnízdo
Odkud jsme přišli a kam zas potom půjdeme spát
Že někde je domov, že někde je hnízdo, útulno čisto
Že někde je někdo, kdo čeká na nás, na návrat
Tam v dalekých krajích, v hlubokých mořích, v divokých řekách
Ve vysokých horách, které je nutné přelétnout
V nebeských stezkách, v zářících hvězdách, na cestách domů
V korunách stromů, kde je možné odpočinout