Do řádků tvých řas
ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz,
do všech tvých částí, do peřin,
pak vesmír vejde ve smír.
A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků,
a až budem k sobě blíže,
z vlčích máků
ti složím tóny v hlas
a do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást,
nejistým krokem nad propast.
Pod kůží do tepen
se vpíjím a tuším, že musím ven,
skrz hloubku ran pak vyprchám,
tvůj vesmír vejde ve smír.
A my vystoupáme výš ...
A my vystoupáme výš.
Jsi bezbřehá řeka, v tvých peřejích tonu bez dechu,
a tam kde do moře vtékáš nás necháš utonout,
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb
hledíme na hladinu a ještě na vteřinu
vystoupáme výš ...
Ve smíru teď unikám,
na půl cesty k tobě křičím
do ticha